2. kapitola

02.03.2013 12:15

 

Projevy magie

„Bello, podívej, co umim!“ Zakřičel Sirius. Vylezl na strom a skočil z výšky dvaceti metrů.

„Siriusi, to nesmíš dělat! Co kdyby tě někdo viděl…“ Odpověděla mu s předstíranými obavami. Pomalu se zvedal ze země a mířil k ní. „Máš jí!“ Zakřičela Bellatrix.

Narcissa stála u okna a pozorovala na zahradě dvě děti. Smály se a běhaly. Odvrátila se od okna a pohrdavě se zašklebila.

 „Sou hrozný! Oba dva! Pořád jenom křičí, smějí  se a běhají po celém domě.“ Řekla Narcissa

„Vždyť si jen hrají Cisso. Nevím co tě na tom tak rozčiluje…“ Odvětila Andromeda. Narcissa nasupeně vyšla z pokoje a práskla dveřmi. Andromeda jen zakroutila hlavou a dál se věnovala přípravě na OVCE.  Po chvíli odvrátila hlavu od věčného učení a dlouze se zamyslela. V hlavě přemítala o útěku a osvobození od rodiny, kterou k smrti nesnášela. V duchu se nad svým plánem usmála. Byla by takhle přemýšlela ještě několik minut, kdyby se dveře prudce neotevřely a nedonesly se jí nadšené dětské výkřiky. Zakroutila hlavou a rozběhla se za zvukem po schodech dolů. Věděla předem co je jako jedno z mála dokáže rozptýlit – Brumbál. A taky že ano. Seděl na křesle a hůlka se mu mihotala podle toho, co mu děti přikazovali. „Ještě jednou! Prosím!“ křičeli přes sebe.

„Dobré odpoledne, profesore.“ Řekla, když se objevila ve dveřích. Brumbál přestal kouzlit a děti napůl zklamaně a napůl rozzlobeně pohlédly na Andromedu. Ta se jen usmála.

„Andy! Nám se to líbilo!“ Zakřičela Bellatrix a zlostně se zamračila, což připadalo Brumbálovi komické. Andromeda jen pokrčila rameny a zmizela za rohem.

„Albusi, že ještě uděláš to levitační kouzlo?“ Zeptala se Bellatrix, když Andromeda odešla. Sirius se přidal a s prosebným výrazem sledoval Brumbálovu hůlku.

„Je mi líto, ale má kouzla jsou pro dnešek vyčerpána.“ Řekl na to. Obě děti zklamaně svěsily ramena a uraženě se posadily do rohu. V tom okamžiku do pokoje vešla Bellatrixina a Siriusova matka. „Zase obtěžujete profesora Brumbála?! Ať už vás tady nevidím.“ Zakřičely na ráz a Sirius se s Bellatrix v zádech odpotácel z místnosti.

„Je mi to líto Albusi. Snažili jsme se jim to nějak vysvětlit, ale…“

„To je v pořádku, Druello. Nevadí mi to.“ Odpověděl Brumbál a změřil si obě ženy přes své půlměsícové brýle. „Nicméně, mám ještě nějaké zařizování v Příčné ulici.“

„Jistě. Na shledanou Albusi!“ Řekla Walburga, když vyprovázela Brumbála. Bellatrix a Sirius si mezitím vlezli na půdu, kde rádi trávili čas, především proto, že je nikdo nikdy nenašel a tudíž si mohli dělat, co chtějí. „Bello, slyšel sem jak tvoje máma říkala, že pojedou na dovolenou, ale ty s nima nepojedeš…“Řekl po chvíli ticha Sirius.

„Mě je to jedno, já bych s nima ani jet nechtěla… Stejně by to tam nebylo o nic lepší než doma. Možná by to tam bylo i horší, protože na dovolený nehrozí, že náhodou přijde návštěva.“ Odpověděla Bellatrix a dále se věnovala hledání starých věcí.

„takže ono to nepřestalo? Pořád ti ubližují?“ Zeptal se překvapeně Sirius. Bellatrix neodpověděla a dál se přehrabovala ve věcech na půdě. Sirius se zamračil na její záda a rozhodl se, že s ní za to nebude mluvit. Bellatrix to brala jako náramnou legraci a potajmu sledovala jeho uražený obličej. Po několika vteřinách to, ale nevydržela a hlasitě se rozesmála. Sirius se zatvářil ještě víc uraženě a Bellatrix se nepřestávala smát.

To, ale neměla dělat. K otvoru na půdě se blížily rychlé kroky. Bellatrix se přestala smát a zatvářila se vyděšeně. Otočila hlavu směrem ke dveřím a očekávala trest. Sirius se stačil schovat. K jejich údivu se v půdním otvoru objevila Andromeda.

„Už jste zase tady, vy malý uličníci?“ Zeptala se se smíchem a vylezla potichu za nimi. Sirius se vysoukal z mnoha harampádí, ve kterém se schovával. Bellatrix se zatvářila provinile.

„Je mi to líto, Andy. Že to na nás neřekneš?“ nasadila prosebný tón. „Jistě že ne, Bello, ale ať už vás tu víckrát nevidím. A teď pojďte, už se po vás ptají.“ Počkala, až slezou po žebříku na podlahu a naposledy se rozhlédla po zaprášené půdní místnosti. Obrátila se zády a slezla za dětmi do chodby. „Tak honem. Máma už vás několikrát volala na večeři.“ Popohnala obě děti a sama vyšla rychlým krokem do kuchyně. Bellatrix se celou cestu tvářila vyděšeně a neodpovídala na žádné Siriusovi dotazy. „No fajn! Tak se mnou nemluv.“ Řekl nakonec a uraženě svěsil hlavu, poněvadž zjistil, že ani tahle poznámka Bellatrix nijak nevyrušila z jejího zamlklého přemýšlení. Všichni tři se zastavili přede dveřmi, které vedli do kuchyně. Andromeda zaklepala a potichu vešli.

„Kde jste zatraceně vy dva zase byly?!“ Vykřikla Siriusova matka a její obličej rychle nabral fialovou barvu. Ani jedno z dětí, jí však na otázku neodpovědělo. Jen tam tak stáli a očima dělali důlek do podlahy. „To si spolu ještě vyřídíme Bellatrix!“ zahřměl Cygnus. Bellatrix se na něj zděšeně podívala, ale šla si spolu se Siriusem sednout na své místo. Po celou dobu večeře nikdo nemluvil. Ticho prolomila až vidlička, která nedopatřením upadla na zem. Bellatrix se pro ni sehnula a při narovnání zavrávorala pod náporem kletby a sesunula se ze židle zpět na podlahu. Narcissa se rozesmála. „Óóó Bello já jsem měla dojem, že ti něco upadlo.“ Dodala a sledovala, jak se její mladší sestra zvedá ze země se směšně sežehlými vlasy. Slzy jí stékaly po obličeji a ramena se otřásala vzlyky. Sirius se na Bellu soucitně podíval, ale jen co zahlédl pohled své matky, předstíral, že je velice zabrán do své porce polévky. Andromeda sledovala celou scénu před sebou a náhle si uvědomila, že to udělá dnes večer. Že uteče.

„Omluvte mně.“ Zašeptala a rychlým krokem se vydala ke svému pokoji, kde si po pár minutách začala balit všechny věci.

„Kam jedeš Andy?“ zeptala se Bellatrix, která právě vešla do jejího pokoje. Andromeda se k ní otočila zády a dál si balila věci.

„nesmíš odejít. Nenechávej mě tu.“ Rozbrečela se. Zoufale se posadila na její postel a sledovala své pruhované ponožky. Každou chvíli jí ukápla slza a zamlžila jí tak výhled.

„Bell, prosím… Musíš mě pochopit. Já tady nemůžu být. Nejsem tady šťastná.“ Řekla. Bellatrix to nepřesvědčilo. Naopak začala plakat ještě víc. „No tak Bello. Blackové přece nepláčou.“ Řekla zase. Přestala plakat a zvedla hlavu. „Ale také neutíkají bez boje.“

„Vážně si myslíš, že tě tady chci nechat? Ne Bello. Všechna ta napjatá atmosféra je tady už několik týdnů a můžu za to já…“ Bellatrix při jejich slovech nechápavě zamrkala. „Ano já. Přesněji řečeno Tedd. Je to mudla. A já…  no jak to říct.“ Na moment se zasnila a Bellatrix po ní hodila sarkastickým pohledem. „Zamilovala jsem se do něj. Ale jak jistě chápeš, naše rodiče s tím moc nesouhlasí…“

„Spíš vůbec. Máma vždycky říká, že mudlové jsou havěť podřadného charakteru.“ Řekla na to Bellatrix. „Přesně. A právě proto musím jít. Mám na to prostě jiný názor.“ Pokrčila rameny a posadila se na postel vedle Bellatrix. „Vím jak ti teď je. Odchází ti asi jediný člověk, který tě tady má rád, ale Bello, věř mi, že až jednou vyrosteš tak to třeba bude celé jinak.“ Usmála se na ní a povzbudivě ji objala kolem ramen.

„Ale co když ne. Co když to bude ještě horší.“ Zeptala se a znovu sklopila zrak ke svým ponožkám. „To nevím Bell, ale je něco co vím jistě. Jednou se budeš umět bránit proti tomu, aby ti někdo ublížil.“ Znovu ji objala a vstala. Popadla všechny své kufry a rozešla se ke dveřím. Bella se za ní smutně podívala a zahlédla už jen její mizící hábit. Ještě dlouhých deset minut zírala na kliku a plakala. Zaslechla kroky a rychle se schovala za postel. „Tady taky není.“ Otevřela dveře Narcissa a znuděně je zase zavřela. Bellatrix pomalu prošla okolo postele a otevřela potichu dveře. Zkontrolovala chodbu, a když zjistila, že se tam zrovna nikdo nepohybuje, rychle zamířila do svého pokoje. „Páni, ty si mě vylekal!“ Řekla hned, jak vešla a naštvaně sledovala Siriuse, jak se na zemi svíjí smíchy.

„Ty! Vůbec nechápeš co se tady děje Siriusi!“ Rozkřičela se. „Andromeda utekla.“ Dořekla a do očí se jí opět nahrnuli slzy. Sirius se okamžitě přestal smát.

„Kecáš. Vždyť tu ještě teď byla.“ Odpověděl, ale neznělo to moc přesvědčivě.

„Hmm a jak dlouho to je co si jí viděl naposledy?“ zeptala se a sklíčeně se posadila na postel.

„No asi tak čtvrt hodinky.“ Řekl Sirius a v hlavě si složitě vypočítával čas.

„Ušetřim tvůj mozek přehřátí. Je to asi tak deset minut co odešla…“ Spustil ramena a dlouze se zadíval se z okna na dlážděnou ulici. „Ale proč?“ zeptal se do ticha. Ale Bellatrix už mu odpovědět nestačila. Dveře se otevřely a do pokoje vešla rozlícená Siriusova matka.

„Okamžitě si vezmi svoje věci. Jedeme domů!“ Přísně pohlédla na Siriuse a zhnuseně si přeměřila Bellatrix. Sirius se nechápavě zvedl ze židle a začal si neochotně zvedat svoje věci.

„Ještě nechci jet, mami.“ Podíval se na ni prosebně, ale její reakce ho od dalšího přemlouvání odradila. Bellatrix si jich nevšímala a dál sledovala západ slunce za oknem.

„Tak ahoj Bell.“ Řekl jen a obrátil se k odchodu. „Ahoj Siriusi.“ Odpověděla nakonec Bellatrix a smutně se zahleděla na teď už zavřené dveře svého pokoje. Líně se zvedla z postele a posadila se k psacímu stolu. A vyndala ze spodní přihrádky pergamen.

 

Milá Andromedo!

Doufám, že ti můj dopis dojde, protože ho posílám po sově. Tatínek je, ale kontroluje.

Je mi jasné, že jestli na to přijde tak budu mít průšvih. Jen tě chci poprosit, aby si mi dala

vědět kde jsi. Ráda bych za tebou někdy přijela. Třeba až budu v Bradavicích. Ale to je ještě za dlouho. Měj se hezky sestřičko a pozdravuj Tedda.

                                                                                              S pozdravem Bella

 

Naškrábala dopis jak nejlépe uměla a poslala ho po sově, kterou měla už od pěti let. Celou noc proplakala. Ráno se vzbudila a s nadějí pohlédla na bidýlko v kleci. Zase se zklamaně položila a zabořila hlavu do polštáře. „Vstávej Bellatrix! Nestihneš snídani!“ ječela za dveřmi Narcissa. Otočila se na druhou stranu a hlavu si zakryla polštářem. Otevřela oči a zadívala se upřeně do zdi. Fajn! Pomyslela si. Prudce se posadila, až se jí zamotala hlava. Oblékla si župan a vydala se do koupelny. Jelikož byla ještě malá holka tak jí její kruhy pod očima a rozcuchané vlasy nějak zvlášť nevadily. Opláchla si obličej a vlasy po rozčesání stáhla do uzlu. V kuchyni to vypadalo jako po útoku mozkomorů. Všichni se tvářili zaraženě, měli kruhy pod očima. Jen Cygnus měl svůj obvyklý nasupený, arogantní výraz. „Dobré ráno.“ Řekla, když vešla do kuchyně. Nikdo jí však neodpověděl. Vypadalo to, jako by snad ani nevnímali, že tam je. Rozhodla se to ignorovat a vydala se pomalu ke svému místu. Podala si toust a začala na něj mazat marmeládu. Neustále při tom sledovala svého otce, připravena uhnout jakékoliv náhodně vyřčené kletbě. Nic se však nestalo. Jen tam tak seděl a pohrával si se lžící. Otočila tedy hlavu a věnovala se pro změnu čaji. A v tom se stalo to, na co všichni čekali už několik měsíců. Cygnus vyslal kletbu, ale Bellatrix ji odrazila, bez toho, aby věděla, jak se to dělá. Promnul si vousy na bradě a zamračil se. Bellatrix se stále tvářila vyděšeně a zírala na svoji ruku, kterou právě odrazila kletbu. „Říkala jsem ti, že to není moták!“ Vykřikla nadšeně Druella. „To je evidentní. Otázkou však zůstává, jak to, že sedmi leté dítě dokáže provádět ruční kouzla.“ Řekl na to Cygnus a se zaujetím si Bellatrix prohlížel. „Nakonec to vypadá, že se slib přece jen vyplní, že Druello?“ Pokýval směrem ke své ženě a ta sebou při slově slib mírně trhla. Bellatrix se stále s nedůvěrou dívala na své ruce. „Ehm o jaký slib jde, otče?“ Zeptala se Narcissa a velice popuzeně sledovala otce. Nelíbilo se jí, že výjimečně není středem pozornosti. „To není tvoje věc.“ Odsekl Cygnus. Narcissa se uraženě zvedla ze židle a práskla dveřmi. Bellatrix se ocitla s rodiči v místnosti sama a to se jí moc nezamlouvalo.

„Mohu odejít?“ Zeptala se po pár vteřinách a tajně přitom pokynula jejich domácímu skřítkovi, aby ji následoval. Když byly v bezpečí jejího pokoje, tak ho vyzvala, aby se posadil. V tomto případě by se většinou potrestal, ale od Bellatrix byl zvyklý na jiný režim, než od ostatních Blacků. Nejprve se zmateně rozhlédl po pokoji, ale když se povzbudivě usmála, tak se posadil. „Wiko, něco důležitého bych od tebe potřebovala.“ Řekla a pohlédla s očekáváním na skřítka. Jen se zavrtěl a výmluvně se zadíval na podlahu. „Já vím, co po mě asi chcete, slečno Bello.“ Řekl po chvíli a rozběhl se k nejbližší lampě, aby si ji otloukl o hlavu.

„Nechci, aby si s ní mluvil. Chci jen, aby si zjistil, kde teď žije.“ Skřítek s obavami pohlédl do tváře své paní a s kývnutím zmizel.

                                                                                                                                                            Dark Angel