Myslánka

29.10.2012 16:46

 

Postavy: Albus Brumbál, Voldemort, McGonagallová, Lily a James Potterovi

Žánr: Oddychový 

Napsla: Dark Angel 

Byla velmi tmavá sychravá noc. Albus Brumbál právě seděl ve své pracovně a díval se z okna na přicházející osobu zahalenou v kápi. Měsíc svítil jen lehce a tak nebylo možné rozeznat jeho tvář. Zakuklenec právě zamířil k hlavní bráně, kde měla čekat profesorka McGonagallová. Brumbál odvrátil zrak od okna a rychlým krokem zamířil směrem ke křeslu. Usadil se a dělal, že pročítá důležité dokumenty od ministra kouzel. Občas potajmu zrentgenoval místnost a čekal, až uslyší zaklepání. Po chvíli se opravdu ozvalo krátké klepání a Brumbál s napětím pustil přicházející dovnitř. „Profesore, tento muž tvrdil, že s vámi má sjednanou schůzku…“ Významným pohledem zamířila na promočenou osobu v kápi. „To je v pořádku Minervo, vím o tom.“ McGonagallová přikývla a odešla. Brumbál a nově příchozí zůstali sami. „Vítám tě, Tome.“ Oslovený muž si konečně sundal kápi a odhalil tak svůj nehezký hadí obličej. Ten co byl kdysi velmi pohledným mužem, se teď stal bledým monstrem. „Vypadáš… jinak než si tě pamatuji, Tome.“ Brumbál naklonil hlavu dopředu a zvědavě si ho prohlížel. „Jsem velmi unavený…“ Odpověděl Tom a lehce si odkašlal. „Proč si tedy za mnou přišel?“ Zeptal se Brumbál a s výrazem naprostého zaujetí čekal, co odpoví. „Já… Přišel jsem se vás na něco zeptat, pane.“ Brumbál ještě víc naklonil hlavu a pokynul mu, ať pokračuje. „Slyšel jsem o předmětu, kterému se říká myslánka… Víte o tom něco?“ Zeptal se s nadějí v hlase a napjatě očekával odpověď. Brumbál se na něj zamyšleně podíval. „A proč to chceš vědět, Tome?“ Tom se chvíli nervózně díval na Brumbála. „Potřebuji místo, kde na mé myšlenky nikdo neuvidí.“ Odpověděl na to. „Ano znám myslánku. Dokonce mám tu čest jednu vlastnit.“ Řekl Brumbál a dál si ho zkoumavě prohlížel. Voldemort sebou lehce trhl a nenápadně se rozhlídl po místnosti. Brumbál si jeho počínání všiml a autoritativně si ho změřil. Voldemort vyloudil nehezký úšklebek. Vnitřně se pral se svou náladou, ale na venek nedal nic znát. Potřeboval přece tu myslánku. Vrátil svůj obličej do původního zaujatého stavu. „Mohl bych si ji na hodinu půjčit?“ Zeptal se Voldemort a s náznakem ironie zíral na Brumbála. „Ale ano Tome, ale pouze v tomto hradu. Pokud ji vezmeš jinam, najdu si tě.“ Brumbál tyto slova pronesl jako naprosto běžnou konverzaci. Voldemort přikývl. „Je ve skříni nalevo.“ Řekl Brumbál a sledoval Voldemortova záda, mířící k myslánce. „Děkuji, pane profesore.“ A zmizel ve dveřích i s myslánkou. Brumbál chvíli přemýšlel, jestli to byl dobrý nápad. Nakonec usoudil, že pod úkrytem Bradavic nemůže nikam utéct. Voldemort zatím pospíchal hradem do koupelny ve třetím patře. Zkontroloval okolí a vešel dovnitř. Vytáhl hůlku. „Je tu někdo?“ Zeptal se, i když dobře věděl, že tam nikdo není. Pomalu přešel k umyvadlům a šeptal hadím jazykem. Uslyšel šum a prudce se otočil. „Ehm ehm… Co tu děláš?“ Voldemort se díval přímo do tváře ufňukané Uršuly a znechuceně se šklebil. „To není tvoje věc. Vypadni!“ Zakřičel a Uršula se uraženě otočila. Průchod do tajemné komnaty se otevřel a Voldemort beze strachu skočil do černé hlubiny. Dopadl lehce do ohlodaných kostí. Zvedl se a pomalu pokračoval dál. Když došel do komnaty, které dominovala socha hada, položil myslánku na plochý kámen a pozvedl hůlku k hlavě. Objevil se modrý pramen a Voldemort ho pomalu upustil do vířící se hmoty v myslánce. Ponořil hlavu a propadl se do vzpomínky. V komnatě bylo temno, tudíž ho na okamžik oslepilo denní světlo. Vynořil se v malé čistě kouzelnické vesničce poblíž Bradavic. Prasinky byly v tuto hodinu skoro přeplněné. Lidi do něj bez ostychu narážely, jako by nevěděly, o koho jde. Sledoval dál své druhé já. Zamířil za roh. Stoupl si doprostřed cesty, zatímco v jeho vzpomínce se schoval za starou krabici s odpadem. Sledoval pozorně dění před sebou a napjatě očekával situaci, o které věděl, že brzy nastane. A opravdu. Po chvíli nekonečného čekání se objevily dvě postavy. Muž a trochu nemocně vypadající žena. Rychle se běželi schovat do hostince a Voldemort je tiše následoval. V hostinci již čekal Peter Petigrew. „Ahoj kamaráde!“ Pozdravil ho muž ze dvojice a jeho žena s úsměvem přikývla. „Hmm… Tak už řekněte, co máte na srdci.“ Řekl Petigrew a muž i žena se s výrazem překvapení posadili. Voldemort se přesunul trochu blíž. „Jsme v …“ Vzpomínka se naplnila hustým dýmem a Voldemort zařval. Ocitl se znovu v tajemné komnatě. Rozbíjel, co se dalo. Komnatě to však ani trochu neuškodilo. „Stejně vás dostanu!“ Zakřičel zlověstně a v hlavě se mu začal tvořit plán, jak to z červíčka dostat…