Přežít

02.03.2013 12:14

 

Napsala: Dead Princes

Žánr: Drama

Postavy: Barty Skrk jr. 

 

Přežít

Držím noční stráž. Je legrační, že jí držím zrovna já. Kdyby věděli, kdo je vlastně hlídá, asi by se zcvokli.. “nocí zazní tiché zachechtání“…Hvězdy, jak já je miluji. Po 19 letech, kdy jsem okolo sebe měl jen šedé kamenné zdi, byly to první, co jsem spatřil. Ten den jsem ztratil matku nadobro, ale získal svobodu. Tedy pod nadvládou mého despotického otce. Jak já toho parchanta nesnáším…A to Moodyho oko také. Sakriš, pořád si na něj nemohu zvyknout a zaostřit s ním na nějaký předmět je jako skládání puzzlí…Nemohu se dočkat, až to všechno bude za mnou a já budu opravdu svobodný…
Jak dlouho už tu stojím? Sakra, lektvar!!...Jen já mohu na něco takového zapomenout. Jsem naštvaný sám na sebe. Tohle se mi stává pořád. Místo, abych si ho vytvořil do zásoby, tak ho pokaždé vyrábím na poslední chvíli. Sice mám rád adrenalin, ale tímto způsobem je to trochu zvrhlé…
Kouzlo vyprchalo. Je vidět, že dnes jsem to vážně přetáhnul. Jestli teď někoho potkám na chodbě, tak jsem mrtvý muž. “chodbou se ozývají hlasy“ …Sakra. A co teď ty chytráku, nadávám si v duchu. V zoufalosti (a ve tmě) přejíždím prsty po stěně a hledám…no cokoli. Nehty cinknou o kov. Och, brnění, nádhera. Zoufale potichu a pomalu se za něj vměstnávám a doufám, že jsem tak nenápadný, jak si myslím. Zírám na 2 postavy, které se ke mně blíží zpoza rohu.  2 studentky. Co tu sakra dělají?
„Ale ne, jdi napřed, zapomněla jsem si šálu.“ Šeptá vyděšeně ta jedna. „Tak běž, já tu na tebe počkám“ odpovídá ta druhá. Počkat, tu znám. To je ta, co má v hlavě narvané snad všechny knížky ze světa magie..“Tak jo, hned jsem zpátky“ šeptne ta první  a běží po své stopě zpátky...
Začíná mě bolet noha. Přeci jen se musím trochu krčit. To není dobré. Pokouším se přešlápnout si, jenže jsem zapomněl, že už nejsem Moody a tudíž jeho oblečení je mi o dost větší..Skácím se i s rytířem do chodby, jen to zacinká. No paráda…Snažím se nějak vyprostit a najít hůlku, abych umlčel tu řvoucí holku. Sotva se vyhrabu na nohy, už na mě míří hůlkou a podezíravě si mě měří. „Kdo jsi?“ snaží se být statečná. „Kdo bys řekla?“ snažím se získat čas a najít tu zatracenou hůlku. „Proč máš na sobě šaty Alastora Moodyho a co tu děláš?“ ..Konečně nacházím hůlku a také na ní zamířím.
„Myslím, že to není důležité a nechci nikomu ublížit (zatím že – dodám v duchu), takže nejlepší bude, když budeme dělat, že jsi mě tu nikdy neviděla.“
„Tohle ale je důležité!“ vřískne, až sebou trhnu. Chystá se pokračovat, ale to už je tu její kamarádka. Tak jo, teď už to fakt není dobré. „Dojdi pro nějakého profesora Giny“ Tu holku neznám, ale tváří se nebezpečně. V mžiku se otočí a upaluje splnit rozkaz.
„Everte stativ“ máchnu hůlkou. Dívka odletí stranou, ale sotva kolem ní proběhnu, slyším „Impedimenta“ a vím, že už nikam neuteču. Potvrzuje to i fakt, že se proti mně žene ta malá pijavice s celou četou profesorů. To není fér…
Židle na které sedím  je určitě tvrdší než podlaha pode mnou. Přede mnou stojí McGonagallová, Snape (zrádce jeden) a Brumbál. Nevím, koho z nich nesnáším nejvíc. Určitě ty dvě práskačky, které mě sem dostaly.
„Bárty Skrk junior, jak vzácná návštěva. Objasníte nám její důvod?“ předkloní se ke mně Brumbál. Nejraději bych po něm seslal nějaké pěkné kouzlo, jenže jaksi nemám hůlku. A opět je to moje vina..
„Chytří lidé jako vy si to snad domyslí“ uplivnu si a vzdorovitě se mu zadívám do očí.
„Severusi? Veritasérum“ pronese to způsobem, jako by to dělal každý den. A já mám smůlu.
Po mém upřímném projevu nastává chvíle ticha. Všichni tři by mi mohli konkurovat, vypadají jako vrazi. „Tak to bychom měli“ ozve se Brumbál. „Severusi, dojděte pro nějakou sovu. Myslím, že ministra bude zajímat, že jeden vězeň chybí“ Snape se zvedá. Vidím, že je určitě moc nadšený, že si může zahrát na pošťáka. Měl bych něco vymyslet. A rychle..
„Prosím“ Oba na mě upřou tázavé výrazy. To snad  ne, já je hned začínám prosit. „Ano?“ ozve se McGonagallová. Odkašlu si „Nechci se tam vrátit“…Vypadá, že jim to nestačí. „To se vám nedivím“ odvětí.

A jsem tu zas. Šedé kamenné studené zdi, vlhko a slyšitelné rány od tříštících se vln. Výkřiky bolesti a zoufalství ..Zapomněl jsem, jaká tu dokáže být zima. Mám nohy stočené pod tělem ve snaze aspoň trochu se ubránit chladu. „Bártyyyy“ dolehne ke mně syčivý šepot. Už asi cvokatím. „Bártyyyyy“ ozve se znovu. Ten hlas znám. „Bááárttyyy“ teď už vím, že to přichází z vedlejší kobky. Pomalu se sunu k protější stěně. Je v ní malý otvor a z něj na mě zírá pár tmavých očí. Najednou se prostorem rozlehne šílený smích. Cuknu sebou, div nenarazím čelem do stěny. „Chytili tě, chytili tě…a Pán Zla?“
„Nedokázal jsem to Bellatrix“ a raději nedodávám proč. Její oči potemní (je to vůbec možné?) a nenávistně se do mě zabodnou. Couvám před tím pohledem..

Nový začátek

Nevím, kolik času uplynulo, tady plyne čas zatraceně pomalu. Nevím, co je za den nebo rok. Vím jen, že už to tu dlouho nevydržím. Strávil jsem tady víc polovinu života a tu druhou si už nepamatuji. Zamýšlím se nad otázkou života. Z myšlenek mě vytrhne rána. A tu následuje další. Tohle nejsou vlny. Slyším děsivý, šílený smích Bellatrix Lestrangeové. Další rána dolehne jen pár kroků ode mě. A já vidím hvězdy. Přijde mi to jako sen. Ve vzduchu se míhají mozkomorové a smrtijedi. Myslím, že jsem mrtvý.
„Na co čekáš?! Na vyzvání?“ houkne na mě Bellatrix. „Pán Zla si pro nás přišel. Ví, kdo jsou jeho věrní služebníci!“ poskakuje vedle mě a bláznivě se chechtá. Omámeně beru do ruky koště, co mi sem někdo hodil, nasedám na něj a pak se nechám unášet davem. Přistáváme někde na pustém prostranství. A najednou tu stojí. Voldemort, tedy Pán Zla. Bellatrix vedle mě málem lehne až na zem, jak se snaží projevit svou úctu. „Rád vás vidím, mí věrní“ zasyčí a pohledem zavadí o každého z nás. Uvnitř mě zamrazí, když se u mě zastaví. „Proč jsi nedokončil úkol?“ ptá se ledově. Tak a je to tady.
„Odhalili mě, byl jsem něčím podezřelý  a nebo to někdo prozradil“ přednáším mu mojí upravenou pravdu a doufám, že na to skočí. Odměřeně si mě měří a pak odplachtí k Belle, která radostí lapá po dechu. „Chci, abyste se začlenili do společnosti, nosili mi informace a plnili mé úkoly.“ nařídí věcně. Nevím, jak myslel to začlenění, po dnešku jsme myslím dost nápadní, ale to se podá. „Teď se rozejděte“ máchne rukou. Bellatrix zklamaně zamručí. Přemisťuji se k domu mého otce. Nemám kam jinam jít, bohužel. Sbírám odvahu zaklepat. Smrtijed a bojí se zaťukat na dveře rodného domu. Musím se nad tím pousmát. Zaklepu a čekám jako nervózní student před kabinetem. „Co tu chceš?“ vyštěkne otec, sotva mě spatří a výstražně zvedne hůlku. Ovládám touhu vytáhnout tu svou.
„Taky tě rád vidím, tati“ olíznu si zuby, takový blbý zlozvyk. „Potřebuju někde bydlet“ zodpovím mu jeho otázku. „A nechci, abys na mě zkoušel svoje čáry-máry. Přišel jsem v míru“ (Dobře, to trochu kecám, ale účel světí prostředky). Chvíli se na mě dívá a pak se ztrácí uvnitř, dveře nechává otevřené. Projdu jimi a vydávám se po schodech do patra, kde bych měl mít svůj pokoj. „Proč mám před dveřmi skříň?“ „Moc by mi neprospělo, kdybych měl ve svém domě pokoj smrtijeda, nemyslíš?“ „A tak si před něj dal skříň…originální“ neodpustím si. Kouzlem skříň odsunu a vejdu. Nic se tu nezměnilo, aspoň že tak. Unaveně se svalím na postel a zavřu oči.
Sakra. Jen tak si usnout v jádru nebezpečí. Otec mě klidně mohl znovu ovládnout nebo mě tu uvěznit. Tak blbý nápad mohu mít zase jen já. Po koupeli a převlečený se cítím jako znovu narozený. Scházím do kuchyně. Otec sedí s novinami v ruce, vedle sebe hrnek kafe. Vedle něj leží jeho hůlka. Přemýšlím, jestli vážně čeká, že se obrátím a sežehnu ho nějakou kletbou. Udělal bych to. Ale bohužel je to důležitý člověk ve společnosti a bylo by to trochu divné. A první, co by je napadlo? Prohledat tenhle barák. Takže ne, děkuji. Potřebuji někde bydlet. Sedám si naproti němu a beru si čaj s bábovkou. Přijde mi, že jsem nikdy nejedl nic lepšího!  Zahledím se na noviny, ze kterých na mě řve Bellatrix. Takže už se to rozneslo. To mi to začleňování určitě půjde. Dojím a jdu ven. Pozpátku, abych měl otce stále na očích. Venku svítí slunce. Skoro mě oslepí. Na zahradě stojí Lucius Malfoy. Zaskočí mi. „Zbláznil ses?!“ vyjedu na něj, když vykuckám sousto. „Večer kolem sedmé buď ve vzduchu nad Kvikálkovem. Harry Potter se tamtudy bude přemisťovat a prý chystají něco velkého“ řekne stroze a odkráčí. Tak to je vážně krásné.

Vznáším se nad tím pitomým městem už dobrou hodinu. Ostatním už to také nepřijde zábavné. Před půl hodinou jsem se dozvěděl, že tu je i Snape. Tak jak to tedy je? Nemá být zalezlý někde u Brumbála? Nevěřím mu. Viděl jsem výraz, když mě posílali zpátky do Azkabanu…“Už letí!“ zakřičí kdosi a má pravdu. Sotva stihnu uhnout nepřátelskému kouzlu. Snažím se pochopit, co se děje. Potter se namnožil? Pouštím se ještě s jedním smrtijedem za nějakým vozíkem s přerostlým chlápkem a Potterem. Podcenil jsem je, docela slušně se brání. A já už dlouho neseděl na koštěti. Sakra ta pitomá bílá sova mi zkazila pěknou ránu. O ruku mě škrábne zbloudilé kouzlo. Kašlu na to a obracím koště…
„Nepovedlooo?“ syčí zlostně Pán Zla. „Jste neschopní...Kromě Bellatrix, co zabila Moodyho.“ připouští. Bella vypadá jako dítě, které právě dostalo svou oblíbenou hračku.
„Bárty? Co si vlastně myslíš o Belle?“ nadhazuje Lucius, když jsme venku. „Šílená ženská. Myslím, že s ní není něco v pořádku“ uchyluji se k mírnějšímu soudu. „To se mi na ní právě líbí. Taková temperamentní a ta postava“ zasní se. „Nezapomeň se o tom zmínit před Rodolfusem“ Mrknu na něj a snažím se zmizet.
Je půlnoc, takže se vůbec nedivím, když je barák bez světel. Uvědomuji si svůj problém – nevím, jak se dostat dovnitř. Otec má celý dům do kousku začarovaný a je na to hrdý. Nezbývá mi tedy nic jiného než - „Tattiiiiiii!!! Otevřiiii“ Štěstí, že bydlíme daleko od ostatních domů. Tímhle bych asi vzbudil celou ulici. Otevírá mi a jde si zase lehnout. „Ani se nezeptáš, kde jsem byl?!“ zakřičím za něj. Odpovědí mi je bouchnutí dveří.

Osud

Ruka se zahojila. Myslím, že si na otce zvykám. Nevím, jak je na tom on, ale zřejmě mu nevadím. Vlastně jsem mu spíše jedno. Dal mi kouzlo na dostání se domů, když by se moje „schůzka“ protáhla.
Dnes  mám volno. Vyrážím do města. Mudlové jsou takoví chudáci. Celý den se dřou na jednou místě a některé to ještě baví. Pamatuji si, že mě sem jako malého matka brala. Páni, začínám být docela sentimentální. Poslední dobou moc přemýšlím. To bude ten problém. Měl bych se soustředit. Brzy nastane velká bitva. Bezděky se vleču po ulici, nechávám si větrem čechrat vlasy a nahlížím do výloh. Nakonec zapadnu do jedné z hospod. „Vám jsem tu ještě neviděla“ objeví se u mě jakási rozesmátá dívka. Je nejspíš už dost opilá. Ale já už asi trochu taky, jelikož se nebráním, když mě vezme za ruku a vede někam do horních pater. „Vypadáš tak smutně“ pohladí mě po tváři. Usměju se a zastrčím jí neposlušný pramínek vlasů za ucho. „A ty zas až moc vesele“ utrousím. Zasměje se a lehce mě líbne na bradu, jelikož výše nedosáhne. Je to milé. Skloním se, abych jí to ulehčil. Oba se do toho tak zabereme, že ztrácíme prostorovou orientaci. Nemůžeme najít postel. Je jako bermudský trojúhelník -  Vrážíme do lampičky, do skříně a když vrazíme i do palmy v rohu pokoje, musím se smát. Nakonec postel nacházíme a samozřejmě se o ní přerazíme. Chvíli se poddávám smíchu. Tuhle emoci jsem u sebe nespatřil už hezky dlouho. Vysvléká mě ze svetru a já jí na oplátku rozepínám knoflíčky u halenky. Zajede mi rukou do vlasů a druhou se mi snaží rozepnout pásek u kalhot. Já se snažím o to samé u jejích. Tomu se říká adrenalin..

Je nás hodně. Všichni stojíme na kopci před planinou, co se táhne k Bradavicím. Několik desítek černých plášťů bez masek. Už nemusíme skrývat svou podobu..
Boj začne za hodinu, pokud nevydají toho blbečka Pottera, takže nechávám plynout myšlenky, které se ubírají zvláštními směry. Moc by mě zajímalo, proč se právě teď starám o to, kde je otec. Doma (no jo, pořád tomu tak říkám) se neobjevil už dobrých 5 dní. Lucius vyprávěl o nějakém únosu či co. Ale ten má zatemnělý mozek z Bellatrix, takže těžko říct, co tím myslel.
A pak je tady ta dívka, ani nevím, jak se jmenovala, ale na tu noc nezapomenu. Když nad tím přemýšlím – Co mi vlastně věrnost k „Voldemortovi“ dala? Azkaban, zavržení společností a sebrala mi možnost, trávit čas se ženami. Zavírám oči a zlobím se sám za tyto myšlenky. Ale dochází mi, že na nich něco je. Z přemýšlení mě vytrhne třesk. „Pán Zla“ osobně zaútočil na obranu hradu. A ostatní se přidávají. Já také, ale už mi to nepřijde jako dobrý nápad. Po pár chvílích je neviditelná obrana prolomena a všichni jako blázni běžíme dolů z kopce a přes planinu, až k lávce, která vede přímo na hrad. Někteří zaplatili za nedočkavost – lávka se mění v ohňostroj třísek, když vybouchne.  Oni si naivně myslí, že nás to zastaví. Jako černý mrak se přenáším na pozemek školy. Jen co se moje nohy dotknou země, už mě míjí jedno kouzlo za druhým. Možná jsme je trochu podcenili.
Proti mně stojí nějaká Zlatovláska a ta zrzavá pijavice, co mě tehdy udala.  Obě se snaží, ale přeci jen černá magie je moje parketa a jsem v ní fakt dobrý, takže mají celkem smůlu. Koutkem oka zahlédnu Bellatrix. Bez hůlky, s překvapeným výrazem, rozplývající se do ranní mlhy. Na chvíli ztratím koncentraci. Právě zažívám asi největší šok v životě…Zasáhne mě prudká rána a silová vlna se mnou švihne o zeď. Na pár vteřin nic nevidím, což není moc dobré, když na vás směřují hned 3 hůlky. Omámeně se rozhlížím pod záminkou najít svého útočníka…To snad ne! Nějaká šílená ženská s růžovými vlasy. Šlehnu po ní Cruciatusem, ale chvíli na to jsem sám zasažen stejným kouzlem, které ve mně vyvolává pocit, jako by mě pálili zaživa. Neudržím křik..Najednou bolest ustává. Zadýchaně se dívám do smutných šedomodrých očí. Lupin, vytane mi na mysli jméno jednoho vlkodlaka, kterého jsem jednou viděl bojovat se Šedohřbetem.
Mám pocit, jakoby vše utichlo. Hledíme si do očí. Je to krátký okamžik. Okamžik porozumění..
 Necítím k němu nenávist, když na mě sešle zelený záblesk..

 

                                                             Dead Princes